»Rychlé šípy: Původní kresby a scénáře Jaroslava Foglara, Jana Fischera a Marko Čermáka«

    Nejnovější kompletní vydání klasických komiksů o Rychlých šípech bylo rozděleno do dvou knih: žluté a červené. Jenže před Vánoci 2024 vyšla ještě další - tentokrát zelená - kniha. Co v ní najdeme? Stojí za pořízení a přečtení? Odpověď najdete v tomto článku!

    Číst komiksy o Rychlých šípech před rokem 1998 většinou znamenalo číst jen některé díly, a to ještě na přeskáčku, rozházené po různých nekompletních sešitových vydáních rozličného stáří a v různých fázích rozkladu. Teprve ve známém béžovém vydání od nakladatelství Olympia byly poprvé opravdu všechny díly pohromadě, pěkně chronologicky seřazené. Kniha pak vyšla ještě několikrát, naposledy v roce 2012. A až po dlouhých třiadvaceti letech od jejího prvního vydání se objevila na pultech nová, ještě kompletnější a lépe zpracovaná souborná kniha, tedy vlastně knihy dvě: první, žlutá, s příběhy kreslenými Janem Fischerem (2021) a druhá, červená, s kresbami Marko Čermáka a ostatních kreslířů (2022). Knihy se nepochybně dobře prodávaly, jistě i díky tomu, že vyšly před Vánoci, takže je leckterý fanoušek Šípáků mohl najít pod stromečkem. Není divu, že se v roce 2024 na jejich úspěch Albatros pokusil navázat třetí, tentokrát zelenou knihou. Všechny příběhy už ale vyšly v prvních dvou, tak co do té třetí jen dát?

    V anotaci se píše: „Jak vznikaly Rychlé šípy? Nikdy nepublikované kresby, skicy, scénáře a poznámky. Tato obsáhlá publikace nechává nahlédnout do zákulisí vzniku jednoho z nejslavnějších českých kreslených seriálů. [...] Zároveň nám kniha vůbec poprvé představuje původní verze nijak neupravovaných komiksů od jejich zásadních tvůrců: Jana Fischera a Marko Čermáka.“

    Jde tedy o jakýsi knižní „film o filmu“, takové behind the scenes. Daleko největší část knihy tvoří dvojstrany, kde vlevo vidíme faksimili původního Foglarova scénáře a vpravo výsledný komiksový příběh v podobě, v jaké se originál dochoval (záměrně píšu „v podobě, v jaké se dochoval“, protože anotace sice slibuje „nijak neupravované komiksy“, jenže ve skutečnosti je na nich z dřívějška úprav celá řada - ještě se k tomu vrátíme). Čtenář tak dostane tytéž příběhy, které už má v prvních dvou knihách - v některých případech jsou dokonce jen černobílé - a k nim totéž ještě jednou, v textové podobě. Je zřejmé, že tahle kniha není určena pro běžné čtenáře, spíš je zaměřena na Foglarovské badatele, kteří rádi zkoumají každý detail pod lupou. Mnohem víc, než mezi Foglarovky od Albatrosu patří k publikacím, které Albatros vydává se Skautskou nadací Jaroslava Foglara, jako například Jestřábovy deníky, Kniha o Dvojce, Vánoční sešity a podobně.

Kniha je rozdělena do tří oddílů podle tří období, kdy komiksy vycházely: období Hlasatelské (1938 - 41), období Vpředovské (1946 - 48) a období časopisu »Rychlé šípy« (1970 - 71). Nejde samozřejmě o kompletní sadu komiksů, to by kniha musela mít okolo tisíce stran. První a druhé období, kdy seriál kreslil Jan Fischer, reprezentuje 24, respektive 36 dílů. Třetí období, kdy tužku převzal Marko Čermák, je zastoupeno opět čtyřiadvaceti pokračováními. Každý ze tří oddílů je opatřen stručným úvodem, který shrnuje to podstatné o dané Šípácké éře. Knihu uzavírá podrobnější kapitola popisující okolnosti vzniku seriálu, následovaná ediční poznámkou. Úžasná je už skutečnost, že se většina scénářů zachovala - i když to asi není zas tak překvapivé, když víme, jak pečlivě Jaroslav Foglar archivoval veškeré svoje písemnosti.

Rovnou přiznám, že zpočátku byla pro mě kniha zklamáním. Doufal jsem, že autoři upozorní čtenáře na různé zajímavé zvláštnosti, vysvětlí důvody odlišností scénářů od výsledných příběhů, a podobně. Pár takových okomentovaných drobností sice v knize najdeme, ale většinou jsme odkázáni na vlastní objevování neznámého. Hned v prvním scénáři třeba čteme: „Dnes pozdě večer chtějí Černí jezdci rozbít okna v naší klubovně.“ Ovšem v seriálu pak zazní: „Dnes večer chtějí Černí jezdci rozbít okna v naší klubovně!“ Zmizelo tedy příslovce a naopak přibyl vykřičník. Jaká to senzace! Chybělo málo, a knihu bych navždy odložil. Naštěstí jsem to neudělal - vizte dále.

Napřed si ale dovolím jednu odbočku. Když už jsem se zmínil o prvním komiksu obsaženém v knize, který se jmenuje »Černí jezdci se smiřují«, můžeme si na něm hned ověřit, jak je to s těmi „nijak neupravovanými komiksy“. Jde o díl, ve kterém se mluví o »Mladém hlasateli« (a ano, vystupuje tu i sám Jestřáb) - a právě název časopisu byl později (podle ediční poznámky až v roce 1998) přímo z originálů vyretušován a nahrazen obecnou „redakcí.“ A podobných zásahů najdeme v knize celou řadu. Část komiksů tedy není neupravovaná. To jen pro pořádek.

Jak už jsem předeslal, zprvu může být čtení scénářů poněkud nezáživné. Postupně ale začne čtenář pronikat do způsobu, jakým Foglar pracoval a jak o seriálu přemýšlel. Ze začátku zřejmě Jan Fischer občas nepochopil správně popis některé situace a tak Jaroslav Foglar postupně píše popisy čím dál podrobnější. Přesto často najdeme nějaké odlišnosti - ve scénáři se například píše, že konkrétní repliku říká Jarka, ale v komiksu ji vysloví Mirek. Příčinu už nejspíš nikdy nikdo nezjistí. Jindy je zjevné, že ke změně došlo v zájmu zpřehlednění obrázku, nebo prostě proto, že by se vše, co si scénárista navymýšlel, do okénka nevešlo.

    Jednostránkový komiks na pokračování je vůbec speciální disciplína. Okýnek je omezený počet, nedá se nijak nastavit, celý příběh se musí odehrát na té jedné stránce. »Mladý hlasatel« byl navíc týdeník, takže na vytvoření scénáře, jeho nakreslení, kolorování a přípravu k tisku měli oba tvůrci právě jen sedm dní. Jestřáb se navíc s Fischerem většinou ani nepotkával, scénář mu poslal a pak obdržel až hotovou kresbu, bez možnosti zapracování připomínek. O tom všem svědčí jeho různé poznámky a vzkazy, připsané ke scénářům. Někdy žertovné (Fischera důsledně oslovuje „doktoře”), jindy dost nevybíravě káravé. Občas, když se kreslíř nedostatečně řídil pokyny, musel kdosi v tiskárně dokonce na poslední chvíli provést opravu - třeba když se prkna, po kterých byl veden útok na pevnost Podkováků, zdála Foglarovi málo prohnutá.

    Je fascinující sledovat, jaký měl Foglar přirozený cit pro tempo a zkratku, jak si dokázal dopředu představit třeba nějakou humornou akční scénu, zabírající víc políček, jak dbal na konzistenci světa Rychlých šípů, kdy se vždycky v popisech odkazoval na předešlé díly, protože přece dům s klubovnou RŠ musí vypadat pořád stejně - před válkou, po válce i za normalizace. Velice řešil střídání ročních období, včetně příslušného oblečení postav, snažil se řídit zpětnou vazbou čtenářů (hochy prý například nebaví obrázky bez pozadí, kde jen stojí dvě postavy a hovoří), střídal neokoukaná prostředí, nebo požadoval změny úhlu „kamery”, aby příběh působil živěji. V některých případech předkreslil tak propracovaný náčrtek scény, že ho kreslíř v podstatě převzal jedna k jedné. Občas taky narazíme na scénu nebo repliku, která sice v daném dílu nebyla použita, ale kdo má načteno, ten ví, že si ji Jestřáb uložil a použil ji později, v jiném příběhu.

    Stejně tak, jako nelze neobdivovat invenci Jaroslava Foglara, musí čtenář ocenit také obrovský talent Jana Fischera, mimo jiné i díky černobílým verzím kreseb, které dávají vyniknout jeho kreslířskému mistrovství. Fischer dokázal vždy správně pochopit atmosféru nebo humor načrtnuté situace, řídit se co nejvěrněji scénářem, ale také se od něj odchýlit, pokud to bylo ku prospěchu věci - třeba spojením dvou okýnek v jedno a využitím takto získaného prostoru. Není divu, že si čas od času dovolil i mírný zásah do děje, o čemž svědčí už zmíněná různá napomenutí a upozornění jemu adresovaná. Z popisů děje i ze vzkazů je jasné, že spíš než jako rovnocenného kolegu ho Foglar bral trochu jako nádeníka, který pouze zhmotňuje autorovy vize, bez vlastního vkladu. Když jsem četl všechny ty maniakálně podrobné popisy jednotlivých okýnek, včetně popisu prostředí, pozic a výrazů postav, mimoděk se mi vybavovaly prompty určené pro AI generátory obrázků, kde je dodání kontextu základním předpokladem úspěchu. Jaroslav Foglar měl prostě jasnou představu a chtěl si nad dílem zachovat absolutní kontrolu.

    Tohle všechno vedlo k tomu, že z víceméně náhodné spolupráce dvou extrémně talentovaných lidí vzešlo stěžejní dílo českého komiksu, které založilo vlastní subžánr a dodnes definuje jeho pravidla. Je veliká škoda, že Dr. Jan Fischer předčasně zemřel a nemohl v tvorbě pokračovat. Kresby se potom chopil Marko Čermák, který je sice také po dlouhá desetiletí neodmyslitelně spojený s Rychlými šípy, ale jako kreslíř stojí o několik úrovní níž.

    Přesto i v „normalizačním” období seriálu najdeme mnoho zajímavého. Spolupráce scénáristy s kreslířem už byla sevřenější, i když šibeniční termíny se jim nevyhnuly ani tehdy. Jestřáb se zřejmě chtěl přiblížit mluvě tehdejší mládeže, a tak Šípáky nechává mluvit nespisovně - a nejen je: nespisovnou koncovku si dovolil dokonce i Old Shatterhand , který přitom na začátku příběhu mluví v archaických verších (příběh »Rychlonožkův indiánský sen«). Všechny ty nespisovné výrazy - a všechna „abysme” - jsou v originálech opraveny na spisovné tvary, snad aby seriál zbytečně neprovokoval v nejisté době.

    Je na čtenáři, aby se do textů ponořil a našel si v nich svoje vlastní objevy. O jeden svůj se ale přece jen podělím - nazval jsem ho »Záhada pytlíků Rychlých šípů«. Jde o čtyřstránkový příběh, ve kterém se RŠ na sjezdu klubů utkají s nepřátelskou partou „Kondorů” (začíná stranou »Rychlé šípy na sjezdu klubů«). Kondoři domněle komusi ukradli fotoaparát a Rychlé šípy se tak vydávají po jejich stopě do skal. Jak Jaroslav Foglar píše ve scénáři, na výpravu si nenesou žádná zavazadla, ale každý má v ruce igelitový sáček se svačinou. Zjevně to pro něj bylo důležité, protože na to kreslíře upozorňuje ještě dvakrát. RŠ tak brodí mělké jezírko a přitom házejí drny na Kondory, pořád se svačinou v ruce. Dokonce jsme svědky, jak Rychlonožka uklouzne, jednou rukou visí za větev nad vodou a ve druhé stále svírá svůj pytlík. Nejde však o pověstnou Čechovovu pušku. Sáčky se nedočkají žádného důmyslného použití, a dokonce ani nedojde na prosté snědení svačiny. Záhada. Pytlíkový příběh patří k těm „recyklovaným” scénářům, kdy na počátku 70. let Foglar v časové tísni použil příběhy ze svého dřívějšího komiksu »Kulišáci«, a mimo jiné tak nechal Šípáky prožít situace, které moc neodpovídají duchu původních příhod, včetně krátkodobého rozšíření klubu o další členy, které se dodnes zdráhám považovat za kánon. Ostatně ve scénářích pro Marko Čermáka se na původní komiks často odkazuje, aby nemusel vysvětlovat už jednou vysvětlené. Díky tomu se můžeme přesvědčit, jak stejný příběh zpracoval o několik let dříve. Příběh začínající stránkou »Kulišáci proti Orlům« jsem tedy pečlivě prostudoval, ale po sáčcích se svačinou v něm není ani památky.  Těžko říct, proč byly za pár let pro Foglara pytlíky najednou tak důležité.

    

    Zmíněná záhada může posloužit jako ilustrace toho, co vás v zelené knize čeká, pokud máte objevitelského ducha. Určitě to není čtení pro každého. Toho, kdo se rád šťourá v každém detailu Jestřábova díla, ale obsah knihy jistě potěší.