Lucie Hlavinková: »Barabizna«
Jsou Rychlé šípy už zase na stopě? Koho, čeho? Nebo komu, čemu? Jsou opravdu rychlé? A jsou to vůbec šípy? Všechno se dozvíte v dnešním článku!
»Barabizna« vypráví příběh tří kluků, kteří v rámci natáčení videí na YouTube objeví tajemný opuštěný dům (tedy titulní Barabiznu), postupně ho prozkoumávají a odhalují jeho tajemství. Co to má společného s Rychlými šípy? V podstatě vůbec nic. Kluci natočí pár videí o tom, jak plní bobříky, ale pro děj to nemá téměř žádný význam. Na nápad točit bobříky je přivede autistický strýček jednoho z nich, který miluje knihy Jaroslava Foglara a rád z nich cituje. Cílem knihy má být - slovy Skautské nadace Jaroslava Foglara - „přiblížit Foglarovo dílo dnešním dětem“. Poněkud ironicky tak působí fakt, že jediná postava, která se v knize o foglarovky zajímá, je dospělý člověk, navíc s poruchou autistického spektra.
Pokud doufáte, že je kniha aspoň nějakým chytrým způsobem napojena na Foglarvers - například, že pradědeček jednoho z hrdinů byl Červenáček, nebo tak něco - čeká vás zklamání. Jde o naprosto nesouvisející příběh s několika málo obecnými odkazy na Foglarovo dílo. Označení »Rychlé šípy na stopě« se tím stává jen marketingovou nálepkou, protože se zřejmě takové věci dobře prodávají. Je taky možné, že není jednoduché každý rok sehnat spisovatele, který by byl schopný a ochotný napsat další detektivku o RŠ. Co přinesou další knihy v řadě? To se teprve uvidí.
Děj připomíná v obecné rovině foglarovky, protože kluci chodí opakovaně do barabizny, jako RŠ do stínadel. Nic zajímavého se tam ale prakticky za celou dobu nestane, přestože postavy neustále mluví o tom, že tam zažívají velká dobrodružství. To je ostatně hlavní problém knihy: neustále se tam mluví o tom, co se stalo, místo toho, aby se to prostě dělo.
V závěru knihy nakonec na nějaké ty dramatické události dojde, některé naznačené linky se propojí, a také se dočkáme odhalení temného tajemství minulosti, ale nemůžu se ubránit dojmu, že většina (už tak dost krátké) knihy je dějově řídká a zasloužila by proškrtat.
V porovnání s »Maxmiliánem Drápem« je »Barabizna« psána jednodušším stylem a působí tak dojmem knihy pro malé děti - ostatně i pohled do bibliografie Lucie Hlavinkové napoví, že se věnuje knihám pro menší. K tomu přispívají také „dětské“ ilustrace Filipa Zatloukala. Na zadní straně knihy je uvedeno „pro čtenáře od 9 let“, zatímco »Dráp« byl určen pro čtenáře od 10 let. Skutečný věkový rozdíl cílových skupin ale bude spíš větší. Poněkud v rozporu s tím vším je pak takřka hororová zápletka, využívající snad nejznámější žánrové prostředí, protože titulní Barabizna je - pozor spoiler - opuštěný blázinec.
Samostatnou kapitolou je vyjadřování „dnešních“ devítiletých dětí v knize. Přímé řeči působí tak škrobeně, jako by autorka nikdy žádné současné děti nepotkala. Padají výrazy jako „svéráz“ nebo „bláznivka“, a trousí se věty typu „připadám si jako v hororovém filmu", „trochu vypadá jako duch, že?", „tak já tě vezmu na štangli" (myšleno „svezu tě na rámu kola“). Vedle toho působí desítky let staré rozhovory dětí z Foglarových děl mnohem současněji.
Předchozí řádky možná vyznívají až příliš negativně. Pokud bych měl svoje dojmy shrnout, jde o veskrze průměrnou dětskou knihu, která se celkem dobře čte, ale není na ní příliš zajímavého, ani zapamatovatelného. Problém je především v tom, že od řady »Rychlé šípy na stopě« čtenář nejspíš očekává víc, než to. Pokud bych měl něco naopak pochválit, byly by to pěkné ilustrace Filipa Zatloukala, které si hrají s různými motivy spojenými s dějem a díky zvolené paletě v žluté a hnědé pěkně dotvářejí atmosféru knihy.
Co bude dál? Na to si budeme muset počkat. Kromě nesčetných reedic a nových vydání existujících knih nás v dohledné době čeká třeba animovaný seriál, nová komiksová adaptace už jednou adaptované foglarovky, nebo desková hra. Foglarvers se neustále rozpíná.
Komentáře
Okomentovat