Jaroslav Velinský: »Poslední tajemství Jana T.« (vydání 2024)

    První opravdové knižní pokračování Foglarova příběhu, které nenapsal Jaroslav Foglar, vychází v novém vydání. O čem kniha vypráví? Navazuje na Jestřábův odkaz důstojně? A co je v nové vydání nového a ve starém starého? Dozvíte se v tomto článku!

    Vlevo 1. vydání z roku 2003, vpravo 3. vydání z roku 2024.

    Vzpomínám si, že kniha »Poslední tajemství Jana T.« na mě v roce 2003 působila jako zjevení. V době, kdy nebyl internet zdaleka tak rozšířený a dnešní sociální sítě buď neexistovaly, nebo teprve začínaly, se čtenáři o nových knihách přirozeně dozvídali přímo v knihkupectví. Kniha neměla v názvu Rychlé šípy, Stínadla a dokonce ani jméno Tleskač, přesto ale na nějaké polo-podvědomé úrovni dávala náhodnému návštěvníkovi knihkupectví uhodnout, co se v ní skrývá. To bylo dáno především obálkou, která vyvolávala známou atmosféru temných uliček, díky které vzal čtenář knihu do ruky a teprve potom, při pohledu zblízka, spatřil na obrázku postavy Rychlých šípů. Čtyři roky po Jestřábově smrti se zjevil čtvrtý díl Stínadelské trilogie.

(Knihy navazující na Stínadelské universum existovaly už předtím, ale šlo spíš o volná pokračování odehrávající se v současnosti, konkrétně »Meč Vontů« Jiřího Hogana a trilogie o Uctívačích ginga od Svatopluka Hrnčíře. A za zmínku stojí ještě jiný, další čtvrtý díl trilogie: »Poselství ze stínadel« Josefa Červinky. Ten ale nebyl běžným smrtelníkům dostupný a opravdového knižního vydání se dočkal až mnohem později.)

Autorem knihy je Jaroslav Velinský (*1932 - †2012), známý také pod jménem „Kapitán Kid“, uznávaný hudebník a autor trampských písní, a současně zavedený spisovatel, který měl už v té době na kontě množství dobrodružných knih, sci-fi románů a detektivek. Zároveň byl od dětství velkým obdivovatelem díla Jaroslava Foglara a několik měsíců byl také členem Jestřábova oddílu, legendární Dvojky.

    Příběh vzniku »Posledního tajemství« se čte skoro tak napínavě, jako kniha sama. Nechci příliš prozrazovat, tak jen ve zkratce. Velinský začal s kamarádem knihu psát už v roce 1949, tedy v šestnácti letech, pod názvem »Černé stíny«. Tehdy ovšem šlo o příběh navazující na knihu »Stínadla se bouří«, protože »Tajemství Velkého Vonta« mělo vyjít až o více než tři dekády později. Knihu nedokončili, ale Velinský se k ní po třiapadesáti letech vrátil, už jako zkušený spisovatel. Rozepsaný příběh měl některé styčné body s Foglarovým třetím dílem, protože se věnoval různým naznačeným a nevysvětleným linkám, které Jestřáb v druhém dílu zanechal, nejspíš pro pozdější navázání. Kapitán Kid tedy nakonec knihu přepsal tak, aby navazovala na třetí díl a celou tetralogii uzavřela.

    Kniha navazuje na události popsané v »Tajemství Velkého Vonta«. Je vidět, že Kapitán měl poctivě načteno, často se odkazuje na dřívější děj a neustále používá různé prvky a hlavně postavy jak z knih, tak i z komiksů o Rychlých šípech, aby vše propojil. Na každé druhé stránce na vás vyskočí nějaký ten Veselý Filištín, Safírová hlava, nebo Tonda Pírko. Čtenářům méně ponořeným do Foglarversu pomáhá autor četnými flashbacky, které rekapitulují události Stínadelské trilogie. Zároveň se snaží co nejvíc přiblížit stylu Jaroslava Foglara, ať už jde o jazykové prostředky, zápletky, členění kapitol, nebo nadužívání vykřičníků. Jednou z hlavních linií je odhalení původu Jana Tleskače - ostatně i Jestřáb měl tohle v plánu, když chystal knihu »Kdo byl Jan Tleskač?«. Jinak se samozřejmě a očekávaně děj točí okolo Velkého Vonta a Ježka v kleci. A pochopitelně by se to také neobešlo bez výrazné účasti děvčat - to je takový společný prvek snad všech děl navazujících na foglarovky.

    Některá rozhodnutí se pak mohou zdát poněkud kontroverzní. Velinský ozvláštnil Stínadla přidáním říčního přístavu, aby získal nové, svěží prostředí. Historie Jana T., jak ji vymyslel, si vyžádala přesné datování, takže se vytratila ta charakteristická neurčitost času děje. A především nedokázal nový příběh propojit s tím starým bez některých změn. I přes velkou snahu o racionální vysvětlení působí přinejmenším zvláštně, že například Tleskač něco napsal do svého deníku, pak si to rozmyslel, ale v deníku to už neopravil - a tedy to, co jsme brali jako fakt, je podle Velinského jinak.

    Pokud se s výše popsaným čtenář smíří, dostane skutečný čtvrtý díl trilogie v podobě napínavé detektivky, ve které nechybí žádný podstatný element známý z předchozích dílů.

    Kniha vyšla v roce 2003 ve spolupráci Velinského nakladatelství „Kapitán Kid“ a nakladatelství Baset. V roce 2013, tedy až po Velinského smrti, vyšlo (opět v nakladatelství Baset) druhé vydání, které se nijak od prvního nelišilo. A konečně v roce 2024 vydal knihu Albatros, tentokrát ale s novou obálkou i ilustracemi, a především s množstvím doplňujících materiálů. Pojďme se tedy podívat v čem se obě vydání liší.

Původní verze knihy má 243 stran. Autorem obálky je Jan Kostohryz (jde o nějaký druh koláže). Jaroslav Velinský mimo jiné pracoval jako písmomalíř, reklamní grafik a typograf a kromě toho měl i dávné ambice kreslit komiksy o Rychlých šípech (k tomu se ještě vrátíme), takže se ilustrování své knihy ujal sám. Kresby jsou poněkud neumělé, ale díky tomu, že jde o ilustrace k vlastnímu textu, mají jisté kouzlo. Ostatně když jsem měl v roce 2003 příležitost se s ním letmo setkat a dát mu knihu podepsat, hned se ptal, jak se mi líbily jeho obrázky. Kniha dále obsahuje doslov autora, kde je popsána celá historie vzniku knihy i Kidův vztah k foglarovkám. Následuje krátká vzpomínka Radka Brychty, oddílového vedoucího a spisovatele, na setkání s Velinským a jeho knihou. 

    Nové vydání má 400 stran. Autorem obálky i ilustrací je Jiří Grus, pravděpodobně nejlepší současný český komiksový kreslíř a dnes už také víceméně oficiální nástupce Jana Fischera a Marko Čermáka v kresbě komiksů i ilustracích knih o Rychlých šípech. Jeho obrázky opět dokonale vystihují atmosféru knihy. Škoda jen, že na rozdíl od Stínadelské trilogie doprovodil Velinského pokračování jen černobílými kresbami.

    Porovnání ilustrací Velinského a Gruse. Shodná póza jistě nebude náhoda, spíš jde o poctu původnímu ilustrátorovi.

    Grusovy ilustrace v celé své kráse.

    Pokud jde o texty, najdeme v knize autorův doslov i Brychtovu vzpomínku. Navíc oproti původnímu vydání obsahuje kniha několik pozoruhodných textů. Můžeme si přečíst původní torzo knihy z roku 1949, jak ho tehdy Jaroslav Velinský sepsal s kamarádem Richardem Švandrlíkem. Přes určitou stylistickou neobratnost jde o solidní dílko (dnes bychom takovému textu říkali „fanfiction“).

    Dalším materiálem z Kidova archivu jsou ukázky jeho kreseb komiksu o Rychlých šípech, které vytvořil v roce 1968 (ještě před érou Marko Čermáka) se záměrem nabídnout Foglarovi spolupráci na nových dílech. Je zjevné, že šlo z Kapitánovy strany spíš o zbožné přání, protože kresby nejsou příliš podařené. Jak už víme, svůj sen si nakonec splnil aspoň ilustrováním svojí knihy.

    Přestože je »Poslední tajemství Jana T.« psáno jako závěrečný díl série, začal o několik let později Velinský pracovat na dalším pokračování s názvem »Příchod Smrtihlavů«. K dispozici je začátek rukopisu, konkrétně první čtyři kapitoly, které dokáží probudit čtenářovu zvědavost. Posledním dokumentem z pozůstalosti jsou kompletní Kidovy poznámky k této připravované knize. Jde o rozvržení scén, různé nápady a myšlenky, ale také kompletní příběh na pozadí, který měl být postupně odhalen - jako je tomu v předešlých dílech. Děj se už zase točí okolo létacího kola a samozřejmě také Ježka v kleci, toho ultimátního stínadelského MacGuffina. Pokračují zde různé přílepky a doplňky k předešlému ději, aby na ně bylo možné naroubovat nový příběh, a to včetně dalšího, většího(!) Ježka. Čtení je to zajímavé, ale nakonec je asi dobře, že román zůstal nedokončen.

    Posledním textem je doslov k novému vydání napsaný známým foglarovským badatelem Milanem Lebedou - Alpínem, který se s Kapitánem Kidem také znal. Doslov je plný informací, píše se tu například o okolnostech vstupu Velinského do Dvojky, jeho čtenářském klubu, nebo vzájemné korespondenci mezi Jestřábem a Kidem. 

Bonusy jsou tedy opravdu bohaté a kniha stojí za pořízení i v případě, že vlastníte původní vydání.

    Porovnání tloušťky nově vydaných knih navazujících na foglarovky.

    Dnes žijeme v éře nevídané expanze Foglarversu, několik nových knih už vyšlo a další nás jistě čekají. Doufejme, že některá bude aspoň z poloviny tak dobrá, jako »Poslední tajemství Jana T«.